Oáza klidu
V článku se například píše, že „by měl být nový pavilon oázou klidu, oddělenou od léčebné velkovýrobny, kterou je každá velká nemocnice.“
Otázka zní, jakého většího klidu se pavilonu dostane. Přistávající vrtulník i houkající sanitky zůstávají, podobně pro hospitalizované pacienty zůstává i neklid plynoucí z toho, že sdílím oddělení s dalšími cca dvaceti spolupacienty a různými zdravotníky a dalším personálem.
Větší klid budou mít snad pacienti ambulantní, ti ale na druhou stranu často pečlivě pracují s tím, kde, kdy a kým ne/chci být v souvislosti s návštěvou psychiatrie viděn. Stavebním oddělením psychiatrické kliniky se jim situace poněkud komplikuje. Ve velké budově fakultní nemocnice s mnoha klinikami se dá o cíli mé cesty ještě docela dobře mlžit, pokud mě ale někdo potká vycházejícího ze samostatného pavilonu psychiatrie, manévrovací prostor se mi podstatně zužuje.
Základní otázka tedy spíše je, KDO si pro sebe klid přeje. Zdali jsou to opravdu pacienti, kteří klid žádají. V článku totiž čteme: „Nechceme, aby vedle sebe byli pacienti, kteří jdou na ortopedii s úrazem či se srdečním problémem, a vedle nich ještě pacient psychiatrie. Měli by být odděleni.“
Co se tím míní? Pacienti kterých medicínských oborů vedle sebe být mohou a kterých ne? Na základě jakých důvodů?
Jistě existují pacienti psychiatrie, kteří v jisté fázi nemoci obtěžují, pohoršují nebo jsou agresivní. Je jich možná dokonce více než pacientů ortopedie. Ale jaké procento jich je? A je to dobrý důvod pro oddělování celého oboru od oborů ostatních?
Co mohlo být napsáno
Řada důvodů pro stavbu nového oddělení psychiatrie ve FN v Plzni nám přijde rozumná. Důraz na klid a potřebu oddělení pacientů psychiatrie od pacientů jiných oborů bychom ale jako relevantní argumenty neuváděli.
Z hlediska kvality léčení (a kvality života pacientů obecně) by bylo možné navíc například uvést, že navýšením počtu lůžek budou moci být v nemocnici hospitalizováni i pacienti, kteří musí být nyní hospitalizováni ve vzdálenějších nebo dopravně hůře dostupných nemocnicích, a že díky tomu budou mít možnost častějšího kontaktu s blízkými nebo snazší přechod do péče komunitních služeb. A že je to rovněž příležitost pro pacienty, kteří mají více různorodých onemocnění a potřebují i jinou - ne psychiatrickou - vysoce odbornou péči.
Je to pravdivé a hlavně to není zdaleka tak stigmatizující.
(dla)