Petr Běloch mívá v CHRCu relaxace. Sám je peer konzultant a šest let abstinující alkoholik, který založil skupinu o závislostech, svou druhu jedinou v Plzni. Přišli jsme tedy ve správný čas do CHCRCu.
Zažila jsem už několik relaxací, ale většinou mě nebavily. Stávalo se mi, že jsem u nich nevydržela, protože mě tolik neupoutaly. To se nedá říct o té Petrově. Probíhala tak, že si každý z nás vzal deku, na kterou se položil, a poslouchali jsme relaxační hudbu a jen tak meditovali. Ovšem tato hudba mě překvapila. Nudy jsem se opravdu nemusela bát, protože nás čekal „relaxační metal“, jak jsem si ji pro sebe nazvala. V písni zněl indiánský zpěv a byla velmi rytmická. Trochu mi připomínala čajovnu, s tím rozdílem, že v té se hraje spíše východní hudba.
Byla jsem zvyklá na ten druh relaxace, kdy člověk používá svoji imaginaci a v mysli se přenese na příjemné místo. Proto jsem si myslela, že jsou všechny představy vítány. Tak se mi rozjela fantazie a připadala jsem si jako v zeměpisném muzeu. Viděla jsem domorodé předměty, oheň a indiány. Seděla jsem i s některými a popíjela čokoládu. Když už se představy nakupily, že jsem jich měla až nad hlavu, odešla jsem do vedlejší místnosti.
Naštěstí přišel i Petr a prohodil, jestli jsem v pohodě. Sám mě ze začátku varoval, že nám schizofrenikům se může stát, že relaxace může vyvolat naopak nepohodu. Poradil mi, abych myšlenky i představy nechala odplynout. Abych je zaregistrovala, ale jenom je sledovala. Ve zbývajících deseti minutách jsem to zkusila. A bylo to lepší. Už jsem se necítila tak divoce zmítána.
Na závěr chci říct, že mě relaxace nadchla tím, že nebyla nudná. Svoji techniku musím ještě pilovat, ale Petrova mě motivovala nevzdávat to a třeba ještě příště přijít. Ještě než jsme skončili, doporučil nám Petr, abychom si našli „svoji“ hudbu. Radil nám mimo jiné východní písně, nebo Bacha. Bach se mi jeví pro mě možná schůdnější. Nicméně zároveň zůstanu u své oblíbené relaxační metody – poslouchání návodu na háčkované tílko.
Hana Süssová