Odkud bys začala vyprávět svůj příběh zotavení?
Svůj život vnímám jako život "před" a život "po" - před okamžikem, než mi došlo, že to, co prožívám, není jen tak a že potřebuji pomoc. Ten okamžik nastal, když jsem poprvé pomyslela na smrt jako na řešení.
A pak přišel nový a jiný život. Rozhodla jsem se, že život vzdát nechci, a hned druhý den jsem šla na psychiatrii. Byla jsem pevně rozhodnutá odnést si z toho něco dobrého a odmítla jsem připustit, aby mi dosavadní zkušenosti k ničemu nebyly. Říkala jsem si: “Teď to možná nevidíš, ale určitě to pro tebe bude v něčem dobré.” To se pak v mé zkušenosti potvrzovalo a doteď jsem o tom přesvědčená. Jsem vlastně trochu vzdorovitý typ a tady se mi to i hodilo. Přijde mi, že od té doby žiju svoje zotavení.
Jakých změn si u sebe od té doby všímáš?
Učím se odmítat věci a činnosti, které nezapadají do mého hodnotového systému. Učím se neupřednostňovat potřeby druhých před těmi zásadními vlastními. Jsem stejně platný člen společnosti jako každý další, sebeobětování, upřednostňování druhých na svůj úkor a potlačování sebe pro mě není cesta. Odmítla jsem také potlačovat to, co cítím, že potřebuju dostat ven. Když něco neprochází přes mé vnitřní nastavení, přiznávám to, otevírám to a zvu druhé ke společné domluvě. Všímám si, že tahle rozhodnutí mi pomáhají i v komunikaci s druhými.
Jak se to projevuje v tom, co děláš?
Pouštím se do toho, u čeho cítím určitou míru vnitřní jistoty. Vím, že je to pro mě dobré a ne na můj úkor. A když ne, můžu se s klidem postavit za to, že do takových podmínek nejdu. A mám v sobě čisto. Cítím, že se opírám o upřímné vnitřní přesvědčení. Nastavuju si hranice tak, abych nepodrývala své hodnoty, a mluvím o tom. Je to upřímný způsob komunikace, díky kterému nic dlouho netleje kdesi na dně.
Zotavení pro mě není dogma
Co je zotavení pro Tebe? Jak vypadá Tvůj život se zotavením a jak by vypadal bez něj?
Není to hotová věc. Život totiž dosud nemá konec. Vnitřní nastavení, které si od té doby vědomě pěstuji, může být po zbytek mého života mé zotavení. Zotavení pro mě není dogma, je to pro mě cesta a řada pokusů. Těch povedených se můžu chytit a mít z nich radost. Nemusejí být velké, ale jsou mocné, když je vnímám.
Co pro Tvoje zotavení může dělat Tvé okolí? Čím Tě mohou podpořit?
Rozlišila bych v tomhle směru rovinu pracovní a osobní. V té pracovní je přirozené, že jsou na mě kladené nároky jako na zaměstnance. Oceňuju možnost říct, že mi v něčem není dobře, něčemu nerozumím, že něco nezvládám nebo nestíhám, a říct si tak o pomoc. To považuji za zcela zásadní pro kohokoliv, tím spíš pro člověka, který má nějakou zdravotní zátěž.
Jaká je Tvoje zkušenost z praxe?
Vyzkoušela jsem v životě několik zaměstnání a ve většině z nich si nedovedu představit, že bych to řekla. Často sice slyšíme zpětnou vazbu “Tak to máš říct,” na druhou stranu když se ozveme, můžeme se potkat s reakcí, že jsme neschopní. Podpora je jak v příležitosti se vyjádřit, tak v atmosféře a energii, které s tím skutečně pracují dál. Dát tomu skutečně prostor, respekt a společně se domlouvat. Takové podmínky jsem nenacházela všude.
Je to pro Tebe v osobní rovině jiné?
Částečně ano, protože v osobním životě potřebuji základní empatii a uznání, že s druhými nejsem jen proto, abych pro ně něco dělala. Když si třeba dovolím vyjádřit svůj nesouhlas s představami nebo vyjádřeními druhých, přinejmenším mě to nechají říct, aniž by to bagatelizovali nebo vyvraceli. Například pozici peera jsem si v rodině musela vybojovat.
V čem jste se nepotkávali?
Slyšela jsem pochybnosti o tom, že to nezvládnu, a zaryté představy o tom, jací “ti lidé” jsou. Dnes už to v rodině všichni přijímají a uznávají, někdo se o to dokonce sám víc zajímá a lépe se v problematice orientuje. Jít přes odpor blízké rodiny nebylo jednoduché, já jsem ale věřila, že je mé rozhodnutí správné.
Myslím, že je výzva naslouchat druhým a necítit se přitom napadení
Jak dál Tě rodina a blízcí mohou podpořit?
Nechat mě nefungovat, dovolit mi to. Vynechat otázky a komentáře jako “Co ti je?”, “Ty jsi zase taková…” Pomáhá mi spíš nabídka: “Děje se něco? Chceš o tom mluvit?” A když řeknu ne, tak ne. Někdy třeba přijdu sama později, když se na to cítím. Tyhle situace se mi ale už nestávají často, šlo hlavně o ty první roky.
Alfou a omegou je pro mě otevřená komunikace. Pokud jsou má sdělení a sdílení vnímaná jako výčitky, nebude to nikdy fungovat. Myslím, že je výzva naslouchat druhým a necítit se přitom napadení. To samozřejmě platí i pro mě a způsob, jak se vyjadřuji já. Vyjádření jako “Ty jsi zase…” nebo absolutní soudy o tom, jaký kdo je nebo není, neotvírá komunikaci, ze které mohou obě strany něco vytěžit. Vždycky se snažím mluvit o sobě. “V tomhle mi není dobře.” “Když tohle děláš, cítím se takhle…” Nenárokuju si tím, že mě druhá strana musí pochopit, ale objasňuji, kde jsem já. V odpovědi někdy stačí jen uznat: “Nevěděl/a jsem, že tě to takhle zraňuje. Co s tím můžeme dělat?” V tu chvíli mezi námi vzniká nový prostor. Musím mít v komunikaci cestu k naději.
Funguje Ti to?
Může se stát, že se potkáme i že se nepotkáme. Ale když komunikuji tímhle způsobem, můžu si pak v sobě s klidem zamést a vím, že jsem udělala, co jsem mohla.
Tam je mi dobře
Kam ještě si chodíš pro zotavení?
Hodně mi pomáhá vztah s mým partnerem. Zdá se mi, že jedeme na stejné vlně a funguje mezi námi symbióza, tam je mi dobře.
Je mi dobře, když jsem sama. Samota může být pro někoho tíživá, pro mě je vzácná. Silně si připouštím svou rodičovskou roli a také v práci vnímám spoustu lidí a příběhů, takže ticho a samota a celý den pro sebe jsou pro mě nabíjející. Čtu si knížky, zapluju do jiného světa a úplně mu propadnu. I moje dcera je ale zlatá, ačkoli si nejsem jistá, jak moc si k ní chodím pro zotavení, protože vypnout roli rodič je pro mě těžké.
A důležitým dílkem je určitě práce, vedle CHRCu a CDZ Plzeň v Ledovci funguju také ve spolku Toseví.
Lenko, děkuju Ti.
Anne-Francoise JOSEPH