K čemu vás to táhne? Další příspěvek k sérii soucitnosti v zotavení.
Přiznávám, že pojmy “soucitnost a laskavost k sobě” mě zpravidla provokují. S druhými bych ráda jednala soucitně a s laskavostí. Ale k sobě bych měla být tvrdá, přiměřeně (?) přísná, nedělat si kolem sebe a v sobě žádnou bavlnku.
Co je za tím?
“Nemám na sobě ráda… Nelíbí se mi… Jsem zklamaná, že jsem taková a onaká.”
“Nedělej si to moc snadný, abys nepovolila v úsilí a neusnula na iluzorních vavřínech.”
“V přísnosti je síla.”
Důležitým pro mě bylo setkání s duchovními učiteli a významnými světovými osobnostmi, jejichž život a činnost zjevně konají soucitně a laskavě, a kteří - i oni - vyzývají k tomu rozvíjet soucit s druhými i se sebou. Mají přitom daleko k vílám/vílákům, snažícím se odplout z tohoto světa nebo vznášet se na oblacích, naopak, cítí se v něm hluboce zakořeněni, cítí se jeho součástí tak nezvratně, že docházejí k soucitu a laskavosti jako svému osobnímu přesvědčení, že je třeba být v tomto světě plně přítomný, a jsou pro to pevně rozhodnutí. Když se pozorně dívám na životní osudy těchto osobností, vidím skutečná traumata, reálné dramatické události a psychické těžkosti. To mě povzbudilo, abych nad soucitem k sobě nelámala hůl a dál pozorně, pokorně naslouchala.
Na cestě zotavením se potkávám s emocemi, které často cítím nebo obracím vůči sobě. Stud je jednou z nich a vnímám ho jako překážku v zotavení s duševním onemocněním. Aktivně pracovat s tím, jak mu porozumět, a vyvažovat ho je pro mě proto i jedna z věcí, které dělám pro své zotavení. Zaujal mě obsah webináře Sarah Buino, sociální pracovnice a facilitátorky, ve kterém nabízí soucit se sebou jako protipól k pocitu studu.
Buino zve na začátku k hlubšímu pohledu do vlastní zkušenosti se studem a nabízí jemnější odstíny k rozlišování. Popisuje stud - “jsem špatná*ý”, vinu - “udělal*a jsem něco špatného”, ponížení, pokoření - “nezasloužím si to” a trapnost - prchavý pocit, častěji spojený s pobavením nad situací. Pocit studu se zasévá v interakci s druhými a bují, když jsme sami - stydím se tedy za něco, co dělám ve vztahu k druhým, a stydím se tím víc, čím víc se utvrzuji ve svém vlastním (částečném) náhledu na situaci.
Mezi metodami obrany proti tomuto pocitu či způsoby, jak ho skrýt, mě nepřekvapuje sebenenávist a odsuzování. Autorka ale přidává do stejného ranku i perfekcionismus a narcismus a se (stydlivým) zarděním přiznávám, že i ty se mě hluboce týkají. Pocit, že jsem grandiózní a důležitá, mnou prochází stejně jako ten, že moje cokoliv nemá žádný význam, sílu a není k ničemu pro dobro celku. Všímám si také, jak se někdy ženu za jedním z těchto mechanismů (a kupodivu je úplně jedno za kterým), zřejmě ve snaze pocítit nějakou jistotu toho, kde jsem, kdo jsem, a uniknout nejasnosti a neuchopitelnosti toho, že věci mohou být dobré právě tak, jak jsou, můžu pokračovat právě tak, jak teď jdu, i když mně samotné není jasné, kde jsem a jaký má moje činnost nebo bytí význam, má-li vůbec. Tyto úniky mi také umožňují utéct od samotného prožitku studu, ve kterém mi příjemně není, i když si někdy ze zoufalosti namlouvám, že ano. Jak by mohl v momentě setkání se studem vypadat soucit se sebou?
Buino zvažuje porozumění a soucitnost (se sebou) jako protipól k těmto únikovým strategiím a uvádí konkrétní projevy porozumění - tedy nehodnotit, vzít v potaz širší perspektivu a rozeznat přítomné emoce. Všimnout si jich, uznat je, přijmout je. Přijetí současné chvíle, přijetí sebe sama právě teď a tady taková, jaká jsem, je pro mě někdy náročné, někdy dokonce nepřijatelné a nepřípustné. Když jsem se snažila tuto krustu sama odstranit nebo aspoň prolomit, působilo to ve mně ještě větší napětí a odpor, které vedly k většímu vyčerpání a frustraci, protože ani po delší době praxe jsem nevnímala ve svém prožívání žádné změny.
Pak jsem se rozhodla dát šanci postupnému, vytrvalému “nahlodávání” této skořápky, postupu jistě pomalejšímu, ale jemnějšímu. Vracela jsem se k chvilkám bytí se sebou pravidelně, a když jsem uvnímala vlastní hranice zvládnutelného, osvědčilo se mi obracet se na druhé. Otevřela jsem se tomu nechat někoho jiného, aby danou chvíli přijal. Třeba i prostřednictvím jednoduchého telefonátu, ve kterém druhému popíšu, co se děje, jak mi je a že já sama to přijmout nedovedu. Mám nesmírné štěstí, že mám ve svém okolí lidi, kteří dovedou takové telefonáty pochopit a dovedou - i chtějí - tu se mnou v těchto chvílích být. Tahle cesta si žádá vytrvalost, trpělivost, důvěru, zdroje, na které se můžu obrátit. Jistě to není cesta pro ty z nás, kteří vítají dramatické a zlomové změny a skoky. Dodnes nemůžu říct, že “už se to stalo”, teď už k sobě cítím soucit. K jeho rozvíjení přistupuju jako k probíhajícímu procesu. Všímám si, že do mého prožívání i jednání vstupuje víc momentů uvolnění, lehkosti a jemnosti. Že by protipól ke vstupnímu “být na sebe tvrdá”?
V porozumění svému studu mě inspiruje i myšlenka, že se stydím za to, jak jednám. Proč? Protože si na hlubší úrovni přeju jednat jinak. To mi otevírá dveře od studu dál. Soucit by tedy mohl být i v tom, že s pomyslnými dveřmi studu nelomcuji, ale sáhnu na kliku, doslova se studu dotknu. Připustím: “Ano, vím, že tu jsi, poslouchám tě.” A rozhodnu se jít dál: “Pusť mě dál a ukaž mi, o čem mluvíš”. Otevřu dveře a podívám se, kam vedou. Jak bych si skutečně přála jednat?
Obsah webináře je veřejně dostupný. Prozkoumává různé aspekty soucitu se sebou a nabízí koncepty a praktická cvičení k všímavosti, které můžeme vyzkoušet v praxi.
Jak může soucit a laskavost v prožívání studu vypadat:
. neodcházet, zůstat ve vztahu
. být připraven*á, že se i tento pocit objevuje a objevovat bude
. rozumět projevům mé nemoci, přijmout, že tu právě teď jsou, a využívat nástroje, které mě přibližují k jednání, jaké si přeju
. vytrvalost, trpělivost, sdílení s druhými
Anne-Francoise JOSEPH
Zdroje: Sarah Buino, LCSW, CADC, CDWF. Healing Addiction and Shame Through Self-Compassion. [online] Virginia, USA: NAADA. 26.6.2019. Dostupné z: https://www.naadac.org/healing-through-self-compassion-webinar