Dobrý den, Davide, ráda Vás poznávám. Jak se dnes máte?
Celkem dobře. Právě jsem spustil projekt kolem knihy Šest duší u jednoho stolu a je to celkem jízda. Každý den se tomu musím věnovat, oslovovat nové organizace, média. Všímám si, že se to odráží na mém spánku, vstávám kolem páté nebo šesté, nemůžu dospat a těším se do práce. Je to náročné, ale zároveň pozitivní, nabíjí mě to energií. Chci tu knížku vydat a těší mě, že mám na čem pracovat.
Ráda bych s Vámi mluvila o psaní a o Vaší cestě zotavení. Jak pro Vás tyto věci souvisejí? Co Vás přivedlo k tomu je propojit?
Druhá kniha nese podtitul “Terapie psaním” a název sám vystihuje tu spojitost. Do psaní první knihy jsem se pustil v roce 2022, krátce po mé poslední hospitalizaci. Předtím jsem začal psát blog, kde jsem se chtěl veřejně podělit o zkušenosti s nemocí a zotavením. Ohlasy na něj byly pozitivní, mnoho lidí se ozývalo, že je to pro ně čtivé a zároveň poučné a zajímavé. Jedna kamarádka mě povzbudila, že by stálo za to zkusit napsat knížku, a půl roku na to byla knížka ve výtisku. Jednalo se o autobiografii, takže mi psaní šlo celkem rychle, šlo jen o to přenést myšlenky a vzpomínky na papír. Celá kniha byla napsaná během dvou tří měsíců.
Samotné psaní pro mě nebylo náročné po technické stránce, těžší bylo potkávat se se vzpomínkami na minulé události v mém životě, ať už přímo spojené s nemocí nebo starší. Právě to ale bylo to léčivé a terapeutické.
Co pro Vás bylo v potkávání s minulostí to zotavující?
Myslím, že když to člověk uchopí slovně, může si ty události znovu prožít, zrekapitulovat a třeba i jinak uspořádat v hlavě. Vede to k určitému posunu v jeho vnímání. Když prožijeme něco nepříjemného a uzavřeme to v sobě bez ventilace, zdá se mi, že to je ve většině případů na škodu. Když o tom mluvíme nebo píšeme, vede to k něčemu pozitivnímu. Navíc můžeme druhým lidem předat ten prožitek a pomoci jim.
Posun nad hranici života, který jsem znal
Co je pro Vás zotavení? Jak vypadá ve Vašem životě?
Pro mě je to celoživotní cesta. V případě vážné duševní nemoci je úplné zotavení možná těžké. Řekl bych, že je to pro mě posun nad hranici života, který jsem dosud znal. Posun někam, kde jsem spokojený a cítím, že žiju jako zdravý člověk. Dokud jsem žil pod tou hranicí, nebyl jsem se svým životem spokojený. Bylo v něm až moc věcí, které mi život znepříjemňovaly. S psaním blogu a napsáním knihy se postupně můj život posunul za tuto hranici. Nemůžu říct, že mě nic netrápí, pořád mám na čem pracovat a pořád se potkávám s tím, kde mě obtěžuje nemoc, ale je to pro mě únosné a jsem relativně spokojený se svým životem. I s tím, že dál žiju s diagnózou a dál beru léky.
Zmínil jste věci, které Vám život znepříjemňovaly. Souvisí pro Vás zotavení s tím, kolik příjemných věcí ve svém životě máte?
Rozhodně. Řekl bych, že právě v tom je ta hranice. Nad ní převažují ty příjemné, jako je finanční stabilita, práce, život s partnerkou i méně příznaků nemoci, méně atak. Zotavování bychom mohli vidět jako proces určitého udržování, není to jednorázová akce.
Co nebo kdo Vám v zotavení pomáhá? Kam si pro něj chodíte?
Je toho řada. Stanovený denní režim, chodit včas spát, sport, pohyb. Podporu partnerky jsem už zmiňoval. Zjistil jsem, že ve srovnání s obdobím, kdy jsem žil sám, je pro mě život s nynější partnerkou opravdu lepší, protože je mi oporou. To je v mém zotavení velmi důležitý bod. Pomáhají mi i další věcí. Všímám si například, že když se mi daří zcela vynechat alkohol a abstinovat, je pro mě život lepší a naplněnější, žije se mi lépe.
Mohl byste říct více o tom, jak je Vám partnerka oporou? Jak Vám mohou být Vaši blízcí v zotavení nápomocní?
Jako první mě napadá být chápající, k nemoci, k výkyvům a k člověku jako takovému. Chápat, že mohu fungovat jinak než zdravý člověk, můžu mít výkyvy nálad, energie, stabilita někdy u lidí s duševním onemocněním chybí.
Záleží, ke komu se dostanete
Jaké máte zkušenosti s pomáhajícími profesionály?
Bohaté. V Brně jsem spolupracoval se sdružením Práh jižní Morava, kde jsem se mohl opřít o mnoho jeho pracovníků. Naše společná cesta byla dlouhá. První zkušenost jsem udělal v začátcích nemoci v chráněném bydlení, tam mi pomohli stabilizovat psychický stav a vůbec život, protože jsem tehdy neměl kam jít. Točilo se tam pět sociálních pracovníků, kteří mi pomohli v hledání práce, podporovali mě v rámci bydlení a v dalších životních oblastech.
Potkal jste se i s něčím, co Vám zotavení ztížilo?
Mám v tomto jen jednu negativní zkušenost, ačkoli hlubokou, a to s mou první ambulantní psychiatričkou. Tato doktorka měla v čekárně běžně pět až deset lidí, bylo obtížné se k ní dostat, měla mnoho klientů a přijímala je jak na běžícím páse. Nechci ji nařknout, že se mi nevěnovala, byla velmi empatická a příjemná, ale ve srovnání s doktorkou, ke které docházím nyní, tam asi nebylo vše, jak má být. Byl jsem právě propuštěn z druhé hospitalizace, paní doktorka mi nasadila velkou dávku antipsychotik a držela ji dlouhou dobu. To mě přivedlo do útlumu. Tehdy jsem to nevnímal jako špatný krok, ale když jsem zkušenost zpětně konzultoval s novou psychiatričkou, nechápala, jak jsem v té době mohl fungovat. Vlastně jsem ani moc nefungoval, protože to nešlo. Kdybych se tehdy dostal k někomu jinému, mohl by být jiný i postup, zdravotní stav a vše, co s ním souvisí. V mé zkušenosti tedy záleží na tom, ke komu se dostanete.
Moje současná psychiatrička má na každého klienta vyhrazeno půl hodiny a její přístup je jiný. Nejedná se přitom o soukromou lékařku, její služba je hrazena pojišťovnou.
Toto je ale jediná negativní zkušenost, kterou jsem udělal. Jinak jsem měl vždycky štěstí na odborníky, i při hospitalizaci. Všichni ke mně byli empatičtí a vstřícní.
Jak vidíte zotavení v českém kontextu?
Pro lidi se zkušeností s duševní nemocí je podle mě nejtěžší vnímání okolí a raná fáze jejich onemocnění, když se například dozví nějakou diagnózu. Mají strach říct o tom svému okolí, rodině. Myslím si, že je potřeba o tom více mluvit a ukazovat, že duševní nemoc není konečná ani nic, za co by se měl člověk stydět. Můžeme se na to zkusit dívat jako na zlomenou nohu nebo fyzické nemoci.
Mám přátele s duševními nemocemi. Jednu velmi dobrou kamarádku, která žije se schizofrenií a žije normální život a je oblíbená v kolektivu. Ta je pro mě velkou inspirací. Moje diagnóza mi nepřináší tolik negativních dopadů na život jako její, a i přesto vidím i u ní, že se takový život dá žít.
Může to souviset s obavami a strachy právě u lidí v okolí?
Rozhodně. Z médií a zdrojů o duševních nemocech, které jsou nejsnáze dostupné, čerpáme často negativní konotace a zkušenosti. To samozřejmě obavy budí a nemůžeme to mít lidem za zlé.
Napadá Vás, co ještě by mohlo zotavení v Česku pomoct?
Prevence a dostupnější péče. Já mám s dostupnou péčí dobrou zkušenost, i díky mamince, která dokázala dohledat řadu informací o tom, kdo působí v našem okolí a kdo mi může pomoct. To ale nemá každý. Šířit povědomí o tom, v jaké fázi se mají lidé na koho obracet.
Prevence na školách je také důležitá. Moje první zkušenosti se projevovaly jako obsese, vtíravé myšlenky, že jsem divný. Neměl jsem v té době žádné povědomí o tom, že nějaké psychické nemoci jsou a jaké vlastně jsou. Vyhledal jsem si na internetu, že to bude nejspíš sociofobie, takhle jsem si to sám pojmenoval. Považoval jsem sám sebe za divného, že se mi něco takového děje, a bál jsem se to komukoli říct. I v rodině, přestože jsem v ní měl dobré zázemí. Tak moc jsem se bál. Kdybych byl tehdy informovaný, dalo se tomuhle stavu předejít. Věřím, že informovanost může být pomoc, ne-li záchrana pro mnoho lidí.
Psaní mě posouvá i v chápání druhých
Vraťme se k psaní. Mluvil jste o příjemných věcech v životě i o tom, že dotýkat se minulých zážitků není vždycky snadné. Je pro Vás psaní příjemné? Co Vám do života dává?
Baví mě a naplňuje. Je to pro mě způsob, jak uceleně a trvale vyjádřit svoje myšlenky. Zjistil jsem dokonce, že i když už nepíšu jen vlastní příběh, stále je to forma terapie. Když píšu o jiných lidech s jinými problémy, přebírám si jejich myšlenky ve vlastní hlavě a nacházím se v tom. V to doufám i pro čtenáře. Je to také forma zastavení se. Pomáhá mi zastavit na chvíli u psaní čas a soustředit se.
Ve Vaší nové knize se setkává 6 duší - šest osob - u jednoho stolu. Z čeho jste při jejím psaní vycházel?
Pro psychologické profily postav jsem se inspiroval skutečnými lidmi ve svém okolí. Pozměnil jsem jméno, okolnosti a do značné míry i příběhy. Nedovedl bych takovou knihu sám vymyslet od píky, vytvořit sám šest uvěřitelných postav je, myslím, náročná tvorba. Vyšel jsem tedy ze skutečných postav a přidával vlastnosti, něco, co vycházelo i z mé introspekce.
Proměnilo to nějak i Vaše vztahy k těmto lidem?
Zdá se mi, že jsem díky tomu sám více chápající. V knize dochází samozřejmě ke konfliktům mezi postavami a k řadě interakcí. Psát tyto scénáře a zamýšlet se nad situacemi - proč se člověk s touto diagnózou chová teď takhle, proč se jiný člověk zachová jinak - to mě posouvá i v chápání druhých.
Ve své nové knize pracujete s diagnózami. Jak se k diagnózám stavíte?
Zjistil jsem, že diagnózy se často prolínají a škatulkování není na místě v papírech ani v životě, sám se tedy se stanovováním diagnóz trochu zdráhám. Na druhou stranu jsem systematický typ a v tomhle směru diagnózy pomáhají. Lidé mohou vědět, s čím v rámci nemoci počítat a co zhruba očekávat. Používání diagnóz považuji za dvousečné a cítím se někde mezi.
Jak se tedy diagnózy dostaly do Vaší knihy?
Při jejím psaní jsem byl rozhodnutý, že to právě na nich postavím. Sleduji touto knihou i šíření osvěty o tom, co diagnózy obnášejí, proto jsem je postavám napevno určil. K tomu, jak se mohou projevovat v běžném skutečném životě, jsem čerpal z žitých zkušeností v mém okolí.
Máte s knihou ještě další záměr?
Ano. Kniha je nyní napsaná a je potřeba, aby prošla korekturou a sazbou, na to vše mi chybí finance, vlastní zdroje na to nemám velké. Na Donio.cz proto nyní běží kampaň, kde si lidé mohou knihu koupit v předprodeji. Doufám, že se tak vybere dost peněz k jejímu vydání.
V kampani jsme nastavili několik milníků. Bohatě by stačil ten první, při jehož dosažení bychom pokryli dokončení a výtisk zhruba 500 kusů. Když se podaří dosáhnout nejvyššího milníku, zavázal jsem se darovat minimálně 50 výtisků do krizových center a organizací zabývajících se duševním zdravím. Kampaň poběží do konce května, třeba to dotáhneme až tam…
Všímám si, že jste v tomto směru velmi aktivní.
Ano, záleží mi na tom, aby kniha vyšla.
První kampaň kolem knihy pro mě bylo jedno z nejhezčích životních období. Vlna solidarity a ohlasů.
Co pro Vás bylo při psaní první knihy výzvou?
Velkou výzvou bylo vymyslet, jak ji strukturovat. Poslední zkušenosti jsem měl ze školy se slohovými pracemi. Dál jsem si kladl otázku, jak moc mám být upřímný. Věděl jsem, že když napíšu vše, jak bylo, budu tam zmiňovat osoby ze svého života, a váhal jsem, zda to o sobě budou chtít číst. Nebyl jsem si jistý, jestli vůbec z legálních důvodů mohu uvést jejich reálná jména, nebo zda je uvést pod jiným jménem.
Vybudovat koncept bylo ale největší výzvou. Chtěl jsem, aby první kapitola čtenáře chytla a vtáhla do děje. Rozhodl jsem se proto začít tou nejdramatičtější chvílí, pár minut po probuzení po pokusu o sebevraždu. Následně jsem skočil do dětství a pro další kapitolu se znovu vrátil k této situaci. Pak už to šlo celkem snadno, rozkouskoval jsem si kapitoly podle určitých období a pokračoval v této struktuře.
Popisujete to jako celkem hladký a plynulý proces.
Ty první kroky, odkud začít, byly nejtěžší. První kapitola byla dlouhou dobu poslední. Posílal jsem ji druhým lidem ke zpětné vazbě, tu jsem dostával vesměs pozitivní, ale nevěděl jsem, jak pokračovat. Ale když jsem na to přišel, přišla vlna euforie a úlevy a pak už to šlo samo. Samotné psaní bylo příjemné, to už byla krása…
Co Vám v těch prvních krocích pomohlo vyjasnit Vaše nejistoty, co Vám pomohlo se posouvat dál?
V otázce upřímnosti mi pomohlo, když jsem si s dotyčnými lidmi otevřeně promluvil. Řekl jsem jim, že chystám takovou knihu, a ptal se, co na to říkají. Jejich podpora byla velká a podpořili mě v tom, že není potřeba nijak mlžit.
Ohledně konceptu mi pomohla zpětná vazba od druhých po napsání první kapitoly.
Jak Váš proces postupoval?
Postupně jsem viděl, že se blížím k dopsání knihy, a začal jsem proto uvažovat, jak zajistit její vydání. Tehdy jsem spustil první crowdfundingovou kampaň na Hithitu. To pro mě bylo jedno z nejhezčích životních období. Obrovská vlna solidarity a ohlasů na kampaň a na celý projekt. O projekt se začala zajímat i větší média, přiznávám, že i tato pozornost mi byla příjemná. Našla se také řada mých blízkých, kteří se o mně až z tohoto projektu dozvěděli, že něčím podobným procházím. Projekt se podařil, kniha se vytiskla ve velkém nákladu a po půl roce jsme dělali ještě dotisk.
To je krásný příběh naděje. Najdeme naději i ve Vašich knížkách?
Určitě, v notné míře.
Se čtenáři se setkáváte i při autorských čteních. Jaký je to pro Vás zážitek?
Především je to pro mě velká nervozita. Když mám sám souvisle mluvit delší dobu, nedělá mi to dobře. Ty první chvíle jsou ty nejtěžší, musím se do toho dostat. Jakmile se začnou posluchači ptát, většinou se uklidním a užívám si to. Ohlasy jsou také fajn. Vždycky na to hezky vzpomínám, i když s každou blížící se besedou přichází ta nervozita. Je v tom obojí.
Čemu dalšímu se v životě věnujete?
Po pracovní stránce jezdím jako kurýr na elektrokole, mám tak pohyb a práci v jednom. Do práce mohu zahrnout i besedy a autorská čtení a samotné psaní, ve kterém chci pokračovat. Mám vymyšlené další projekty a koncepty na knihy. Rád sportuju, volejbal, badminton, nohejbal. Čas trávíme i spolu s partnerkou a s naším psem a kočičkou. Vyžití celkem mám.
To ano. Co byste přál lidem, kteří čtou Vaše knihy?
Aby našli to, co hledají, pokud něco hledají. Aby je četli s porozuměním a empatií. Aby jim pomohli pochopit sebe sama nebo někoho z okolí, kdo žije s podobnými problémy. Aby si je užívali. A vraceli se k nim.
Co byste přál těm, kdo čtou tento rozhovor?
Světový mír… (smích) Aby našli svou cestu zotavení. Aby pro ně byla pokud možno co nejkratší a nejsnazší.
Děkuji.
Anne-Francoise JOSEPH
Podpořit Davidovu kampaň k vydání nové knihy můžete přes portál Donio: https://donio.cz/roman-6-dusi. O Davidově příběhu, jeho dalších knihách a aktivitách se dočtete na webu https://www.zpovedblazna.cz/.