Příběhy se nedají srovnávat, každý to máme jinak těžké.
V dětství začal můj život tím, co si první na světě pamatuji - bolestmi na „citlivých“ místech, což se později vyřešilo operací. Následovalo hraní si u kontaminovaného potoka. Pak spála, tatínek mi mával na infekčním přes mříže, začínaly moje potíže. Byl jsem velmi chytrý, nadaný i podle hodnocení školy, učitelky jsem štval. Mé chování bylo hrozné, pro ránu jsem nešel daleko. Někdy jsem nechápal ani já, proč se tak chovám, bylo to nevysvětlitelné, jako by mě provázela kletba. Nevím, jestli kletba z minulých životů, jak se říká, nebo neříká. Vynikal jsem v dopravních soutěžích mladých cyklistů, vyhrával jsem tam, co se dalo, a stejně se mi to špatné stalo. Spánek se zhoršoval, bolesti těla se stupňovaly. Až jsem spal jednu hodinu nad ránem. Odvezli mě na urgentní příjem na FN – Bory. Chtěli mě ještě k tomu operovat. Sotva jsem se držel na nohou, v té době jsem věděl, mám lymskou boreliózu.
Na chirurgii začaly šílené psychické obtíže, raději zažít stav bez tíže. Skončil jsem nakonec na dětské psychiatrii na Lochotíně, něco se mnou dělat museli. Zde mi dali návykové léky. Po půl roce mě doslova dovlekli do Motola, kde mi udělali všechna vyšetření. Následovalo několik dalších hospitalizací a člověk by si někdy řekl, posledních štací.
Nejdůležitější je vstát, i když nemůžete. A jít dál, když to nejde, na výsledku někdy sejde.
Nikdy jsem nepřestával sportovat, což mi asi dost pomáhalo, řadu let jsem docházel za trenérem. Bez toho by se to vydržet nedalo. Po sedmi letech jsem vystudoval střední školu a při maturitě na obloze viděl duhu. Bylo to obrovské úsilí a úleva. Pokoušel jsem se dělat na plný úvazek, což bohužel nebylo možné. Tlak na výkon a obrovské nároky na mě byly ve všech zaměstnáních. V té době jsem potkal svoji první lásku, která v tuto chvíli je už mrtvá. Neznal jsem lepšího člověka.
Po další hospitalizaci jsem se „svěřil“ do služeb Ledovce. Nikdy jsem toho nelitoval. Nikdo nedělá vše správně, ale tady mě povzbudili vyřídit si ID. Hledali mi práci, nesoudili mě. Později jsem si našel práci a novou přítelkyni. Vše bylo zalité sluncem, ale to vše překazil covid, následovala hospitalizace, která mě hodila hrozně moc dolů, odcházel jsem z ní jak z dolů. Rány duše i na těle jsem doléčoval na stacionáři, kde jsem poznal skvělou peerku, i když jsem ten pojem tenkrát vůbec neznal. A proč rány na těle, protože dvěma operacemi na Borech mi doslova zachránili život. Jsou to věci mezi nebem a zemí, netřeba to rozmazávat.
Peerka ze stacionáře mě navedla na cestu peera a já začal vidět svět jinýma očima.
Problémy vám neodplují po vodě, ani jsem nenechával věci náhodě. Chodil jsem na šest výzkumů, navštěvuji i léčitele, což doktoři nevidí rádi, a velmi mi pomáhají moji kamarádi. Zotavení jsem přesto dosáhl. Nevzdal jsem to. Děkuji mým přátelům, kterých není málo, děkuji rodičům, Ledovci, kolegům peerům. Lidem, kteří mi věřili. Spoluhráčům ze sportu, kteří mě nikdy nenutili hrát za cenu nasazení zdraví. Přesto kdybych se uzdravil úplně, byl by to zázrak. Ale i zázraky se dějí. Dále bych chtěl i poděkovat lékařům, v poslední době mi museli pomoci, jelikož bych to jinak nepřežil.
Dokázal jsem se zbavit veškerých léků kromě injekce Abilify. Dokázal jsem vystudovat střední školu, i když jsem chodil na několik škol. Dokázal jsem hrát ligu stolního tenisu dvacet sezón. A stále pokračuji. Práci mám stabilní v hotelu, kde si myslím, že jsem oblíbený. Mám hodně přátel. Vždy jsem se zvednul „ze země“, i když mi bylo nejhůř a myslel jsem si, že už to nejde. Hlásím se na další výzkum kvůli zlepšení stavu. Mám dva peerské kurzy a jeden kurz na vedení skupin. Dokázal jsem napsat tento příběh. Potom jsou také věci, které se nepovedly, asi jako každému. Nikdo nejsme dokonalý. Přesto jsou věci tak bolestivé, které nezazněly ani v tomto příběhu, a nemám je ještě zpracovány. Budu umírat s vědomím, že jsem někde udělal chybu. Je to příběh, jenž napsal sám život.
(c) Faris Mohammed, Unsplash