Schizofrenie byl jen pojem
Můj příběh začíná v době, kdy jsem se dostala na vysokou školu (AVU). Nevím, jestli to bylo dispozicemi, moc velkým přemáháním, nebo pozdně příchozí adolescencí, ale rozjela se mi schizofrenie. Já jsem nevěděla, že se o ni jedná, pro mě ten pojem znamenal rozdvojenou osobnost a víc jsem o ní nevěděla.
Schizofrenie, ač má společné některé znaky (např. velká vztahovačnost), má u každého i individuální rysy. Mé byly dost podivné. Začala jsem svět vidět zvláštní optikou. Najednou mi připadalo, že lidé nějak řídí svoji mimiku a vědomě s ní pracují, něco s ní sdělují a že to během života trénují a já jsem netrénovala, tak jsem pozadu. Aby to nebylo nápadné, začala jsem se pořád vědomě nějak tvářit (jak mě to napadlo).
Ještě k tomu jsem v hlavě měla ozvučené hlasy, zkrátka v duchu jsem mluvila hlasem babičky, kamarádky a obzvlášť specifický byl hlas padesátiletého chlapa. Nakonec jsem těmi hlasy i mluvila. A ten padesátiletý chlap opravdu vzbuzoval pobavení.
Jednou si každej až na dno sáhnem
Pak mi začalo připadat, že jsem jako malé dítě, protože jsem slyšela, že děti do dvou let o sobě neví, že existují, nemají své já. A to se mi opravdu dělo, že jsem ztrácela svou osobnost. V některých chvílích jsem byla „zahleděná“ a nevěděla jsem o sobě.
Věděla jsem, že takhle nemůžu existovat, a nevěděla, že je to schizofrenie. Takže následovalo několik sebevražedných pokusů. Nakonec mě dali do léčebny, kde jsem se po třičtvrtě roce skoro vzpamatovala.
Moje „prdění“
Něco zůstalo. I nadále jsem moc nevěděla, kam se mám na ulici dívat, když jdu, tak jsem se začala dívat nahoru na baráky. Byl to divný stav a trochu mi to zůstalo. Od té doby to mám spojené se strachem. Buď se začnu bát a mám stropky*, nebo začnu mít stropky, a pak se začnu bát.
Také mám nutkavé myšlenky. Jsou to myšlenky typu jako když je člověk ve společnosti a najednou ho napadne, co když zařve. Tak nějak takhle to vypadá, ale jsou to samé blbosti. Na semináři o nutkavých myšlenkách jsme si říkali, že jsou trochu jako prdění. Člověk se na veřejnosti snaží je ovládat, ale když to jde, dá jim volný průchod.
Na AVU a ještě dál
Pozitivní na mém příběhu je, že jsem s trochou ambicióznosti dokončila AVU. Mám z toho ze sebe radost. V prváku, když jsem už přestala (před zkouškami) chodit do školy, mi můj vedoucí oboru obhájil ročníkovou práci z kreslení a teoretické zkoušky jsem si za rok dodělala. Diplomovala jsem s jedničkou.
Někteří lidé, když vyjdou z AVU, přestanou tvořit, protože toho mají „plné kecky,“ ale mně to naopak dalo dobrý základ a nadšení.
Pořád tvořím a když netvořím, mám „přetlaky“ nebo mě „svrbí ruka.“
Teď hledám práci, ale snažím se v životě být silná, což mi (např. u mých nemocných kamarádů) přijde skoro automatické.
Vletět, nevědouc, jestli přistanu
Vyzkoušela jsem si mnoho prací a myslím, že mé nejdelší zaměstnání bylo dva a půl měsíce. Snažím se pořád to prolomit. Nicméně ve své poslední práci jsem potkala Míšu. Zamilovala jsem se do něj a nejdřív jsme spolu chodili na procházky a pak rovnou chodili.
Když jsem byla na své poslední hospitalizaci, usoudila jsem, že je třeba začít spolu bydlet. (Předtím jsem bydlela ve spolubydlení.) Až do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jestli mám „koule“ to zkusit. Ale, jak se zdá, občas je do něčeho dobré jen tak skočit a doufat, že se to vyvrbí dobře. Teď žiji své zotavení v pokoji a míru s milujícím a starajícím se partnerem. Je to dar, stejně jako dar tvořit.
Asi nebudu psát, jak jsem šikovná, že zvládám vařit a uklízet, ale na mém životě je zotavení vidět.
Ještě pár slov na závěr
Možná se nechám ovlivňovat dobou. Ta radí, aby člověk naslouchal, ale ne poslouchal. Čili aby dělal jen to, co chce sám, ne co po něm chce okolí. V současnosti existuje mnoho „ismů“ a různých životních stylů, ze kterých si každý může vybrat. Od vegetariánství po tranzici.
Snažím se brát si tuto svobodomyslnost k srdci, protože věřím, že abych žila svůj život naplno, je potřeba jí naslouchat. Pravda je, že jsou skupiny lidí, kteří tuto nauku berou moc doslova a nedají si v ničem říct. A pak jsou lidé, kteří zdůrazňují, že mám být ve všem poslušná – vlastně nemám mít svou vůli. Asi je nejlepší zlatý střed.
Jestli se vám zdá, že tyto myšlenky s mým zotavením nesouvisí, jsou alespoň něčím, čím žiji.
Hana Süssová