Prolog: Není co ztratit
Mohu zcela jistě říct, že moje "cesta zotavení" začala již v roce 2022... I když to v té době tak nevypadalo.
Byl jsem "doma” nešťastný a nevěděl, jak z toho ven, přemýšlel o sebevvaždě, což jsem již věděl, jak tentokrát udělat "pořádně", ale toto je na oddělené povídání. I tak jsem ale zvážil možnosti a zkusil jsem začít s tím, co znám, což, abych pravdu řekl, moc nebylo, takže mé možnosti byly dost... omezené. I tak jsem se rozhodl pro dost riskantní postup, chtěl jsem se zabít, neměl jsem co ztratit, horší alternativy než toto neexistovaly.
Vyhýbavě jsem tehdy kontaktoval Paní X, matčinu bývalou kamarádku a někoho, kdo mne znal od dětství, jestli by mi pomohla sehnat nějaké jiné bydlení někde v nájmu a posléze i lépe placenou práci. Paní X sice žádný zákon neporušuje a nikdy neměla problémy, avšak na můj vkus jede s věcmi hodně na hraně, nehledě na to, že se neshodneme politicky, ale "žebrák si nemůže vybírat", a tak jsem do toho šel. Ukázala mi, jak si sehnat půjčku v bance, a celkově jsme spolu navštívili tři byty, bohužel u jednoho se pronajímatel nikdy neozval, druhý byl na mne moc drahý a u třetího jsem nebyl vybrán - resp. jsem následující den zavolal "pozdě", jelikož jsem si to ještě chtěl promyslet.
Po totálním selhání a vyčerpání volných možností v ten moment jsem zjistil, že si mohu zažádat o městský byt, a jelikož jsem charakteristicky ve "chráněné skupině", tak je veliká šance že ho i dostanu. Tak jsem si to začal oběhávat a toto byla moje první zkušenost se socializováním a zjišťováním si informací sám za sebe - zpětně nevím, jak jsem to vůbec dal, byla to odvaha, nebo jen zoufalost? Žádost jsem úspěšně podal a začalo čekání, což mohlo být měsíc, ale klidně i roky, protože komise posuzuje žádosti individuálně, nezávisle na čase jejího podání, na každém měsíčním sezení.
A jako by to osud dal, tak jsem úplně náhodou potkal Paní B na jedné procházce se psem. Věděl jsem, že pracuje na městě a pohybuje se v soc oblastech. Protože se věci s Paní X spíše táhly, tak jsem se Paní B rozhodl se vším svěřit. Do této doby jsme se znali jen okrajově. Už si nepamatuji, za jak dlouho, ale krátce po tomto setkání jsem byl na schůzce v její kanceláři. A zde to všechno začalo…
Kapitola První: Samotný útěk
Toto bylo poprvé v životě, kdy jsem se někomu se vším svěřil, plný studu a strachu, nevěděv, co bude. Paní B rychle pochopila, co se děje, ujistila mne, že vše bude v pořádku, nabídla řešení a jedno z nich byla i otázka, jestli mám aktivní žádost o městský byt. Jelikož jsem odpověděl, že ano, tak mi řekla, že se na to podívá a případně se ozve, takto skončila naše první schůzka.
Uplynuly nějaké tři týdny a obdržel jsem dopis s tím, že moje žádost o městský byt byla schválena a abych ho dostal, tak si musím oběhat záležitosti s tím spojené. Nikdy se nedozvím, jestli v tomto Paní B měla nějaké prsty, ale jestli ano, tak mi absolutně bez servítek zachránila život a ukázala cestu kupředu - něco, za co budu navždy vděčný.
Následně byla domluvena další schůzka, potřeboval jsem poradit s oběháním oněch záležitostí. K mému překvapení mi ale bylo sděleno jen, kam si zajít a o co si plus mínus požádat, že si zbytek mám "vyřešit sám". V ten moment jsem si pro sebe říkal, co to má sakra být a jestli mi vůbec chce pomoct, ale odkýval jsem to a šel jsem do toho. Zpětně jsem za toto rád a je to postup, kterým se řídím doteď - byla to moje první zkušenost s "exposure terapií".
Naprosto vystresovaný a v úzkostech jsem si vše oběhal a opět jsem to, přes hromadu opravdu trapných situací, zvládnul. Jelikož jsem nevěděl, jak si sehnat dodavatele elektřiny, tak jsem s pomocí Paní B požádal "byťák", aby mi s tím pomohli. Byt mi byl předán 15. března 2023, ale nastěhoval jsem se do něj až první týden v dubnu, kdy mi poté zavolal pracovník ČEZu a elektroměr se smlouvou byl přepsán na moje jméno. Do té doby nedávalo smysl žít v bytě bez elektřiny, ale už jsem si do něj pomalu nosil věci a chodil se sprchovat - mýt se poprvé v životě v teplé vodě bylo opravdu něco, co také nikdy nezapomenu…
Kapitola Druhá: Proces stěhování
Plné přestěhování trvalo do konce dubna. Přes den jsem byl "doma", kde jsem jedl a vykonával práci, když byl čas, tak přenášel věci do bytu na vozíku, poté kolem desáté večer se šel do bytu vyspat. Mimo jedné skříně a kuchyňské linky tu nic nebylo, takže jsem spal na matraci na zemi a věci jsem měl v složené v taškách v rohu místnosti - toto nebylo nic nové, přeci jen takto jsem žil celý život.
Jelikož tu nebyly židle a stůl, vše jsem si musel sehnat a PC bylo ještě "doma", tak jsem čuměl na tabletu na "StarCraft 1 Streamy", dokud jsem neusnul. Je nutné brát v potaz, že v té době jsem neměl doktorku a nebyl vůbec “zalékovaný”, vše kvůli nekonečným lžím mé matky, takže toto vše je čistě na odhodlání… a emoční dluh. Opět téma lepší na oddělené povídání.
Snažil jsem si s sebou vzít co nejvíce věcí, co šlo, i ty, co nebyly moje, ale zároveň už jsem chtěl být pryč - takže jsem pobral ty nejdůležitější, což byly hardware komponenty, CDčka, figurky, knížky, učebnice… a ke konci dubna prostě zmizel natrvalo. V bytě jsem začal plně žít od začátku května.
Kapitola Třetí: Emoční tornádo
V té době začalo plné emoční vydírání od rodiny, zejména ze strany matky, ale nebyla samotná, plus bombardování od ostatních lidí - dost jich stálo na straně matky, někteří se jen zajímali, co se děje, a pár jich bylo překvapených, že najednou žiju sám. "Domů" jsem nechtěl už nikdy jít a vytvořil se mi totální blok, avšak jsem nechtěl nechat psa tolik trpět, a proto jsem si pro něj alespoň jednou denně chodil - to, že jsem ho nemohl vzít s sebou, si budu vyčítat do konce života, hodně strádal…
V bytě jsem se následně přes noc bál být, byl jsem nesvůj, měl jsem halucinace, slyšel jsem hlasy, zdálo se mi, že je někdo v kuchyňském koutě a každou chvíli na mne vyběhne, u topení jsem neustále viděl šedivou postavu, co na mě mávala… prostě děs. Přes den to ale bývalo super, jelikož jsem měl půjčku, tak jsem se v rámci mezí nebál utrácet a postupně si vybavoval byt, stůl, židle, mikrovlnka, grill, věci do kuchyně jako misky a hrnky… a hromada ale hromada oblečení. Veškeré své staré oblečení jsem postupně vyházel a vyměnil ho za nové, zejména proto, že mi připomínalo "domov". Lidi si všimli hlavně přes ono oblečení, že jsem najednou šťastný, začal jsem se prostě oblékat jinak a přes den byl opravdu poprvé v životě spokojený.
Toto skákání nahoru a dolů trvalo nějakého půl roku, představte si to jako tu jednu Simpsonovic epizodu, kdy je Bart sám doma. A pak se stalo něco, co inspirovalo celý tento text.
Kapitola Čtvrtá: Hloupý nápad, co změnil vše
Už ani nevím kde, ale narazil jsem na plakát semináře, co byl zdarma, to téma se mnou nijak nerezonovalo, ale stejně jsem se rozhodl jít. Celou dobu jsem se klepal a neřekl ani slovo, ale ti lidé tam na mne byli hodní… jakoby tiše věděli, zároveň bylo hezké být mezi lidmi a vlastně poslouchat někoho mluvit. Z nějakého důvodu jsem začal chodit každý měsíc, začalo to být součást mojí nové rutiny, něco, na co jsem se těšil, po pár měsících přišla i témata, co mne začala zajímat. Odtud už se začala spirála točit pozitivně nahoru, pomalu ale jistě nahoru.
Začínám na sobě pomaličku pracovat, jakožto mentálně pracovat. Začal jsem se zajímat (pro mne) o nová témata, znovu se učit, připadat si opět jako ve škole - akorát tentokrát jsem nebyl do ničeho nucen. Během celé této doby mám pravidelné schůzky s Paní B, kdy probíráme věci, co mne buď zrovna trápí, nebo když něco potřebuji řešit, minimálně jednou měsíčně.
Uběhne pár měsíců a je rok 2024, byt mimo pračku je plně vybavený, Paní B mi darovala starou postel a pár kusů nábytku, poprvé v životě nespím na zemi a mám další místo, kam dát věci, takže je vyndavám z tašek. Odvážím se najít a kontaktovat moji starou psychiatričku, z dob než matce plně hráblo, vysvětlím jí krátce svoji situaci a požádám o radu, je mi sděleno, že tu práci již nevykonává a mám si sehnat někoho jiného - ale že je na mne pyšná, a předává mi kontakt na Paní Doktorku D.
Doktorku D kontaktuji a po krátkém telefonátu mne přijme, první schůzku máme v červnu. Od června začínám novou léčbu a konečně mám za sebou profesionální pomoc, na kterou se mohu spolehnout. Koncem léta se začínám zapojovat do internetových skupin a uvědomovat si, jak je vlastně vše kolem postižení, lidí s postižením, mentálním zdravím, adoptováním dětí a ženských práv propojené. O daných tématech se vzdělávám doteď.
Kapitola Pátá: Socializace, aneb ne každý je tvůj přítel
S mojí zvýšenou nejen online aktivitou a nově nalezeným zájmem se začnu setkávat s lidmi… a logicky i s lidmi opačného přesvědčení. Avšak díky mojí začátečnické naivitě a absencí hranic jsem dost často spálen - další téma na případné oddělené povídání. Končí to tak, že z valné většiny míst odejdu a jen tak už si k sobě někoho nepustím, cenná, ale bolavá lekce.
I přesto si najdu první skupinu přátel, bavili jsme se spolu takřka denně na Discord Serveru a dokonce jsme byli na společném výletě v pražské zoo. Moje první zkušenost, kdy jsem cestoval sám, a ještě tak daleko, plus jsem někomu věřil, že si mne vyzvedne tam, kde říkali, logicky se cítím blbě. Ale mimo pár menších problémů vše bylo v pohodě a doteď mám z toho tři kamarády, se kterými se pravidelně bavím.
Avšak skupina jako taková se za nějaký čas rozpadá, dva lidé v ní museli cpát politiku bohužel do všeho až do bodu, kdy to začne být neúnosné, lidé se rozutečou a původní funkce serveru končí. I když tyto zkušenosti byly převážně negativního rázu, tak jsem za ně nakonec vlastně rád, páč mi opravdu hodně pomohou později a celkově pomáhají doteď.
Kapitola Šestá: Cesta zotavení
Čas letí, měsíční semináře jedou, schůzky s Paní B pokračují, léčba jde dobrým směrem a Doktorka D mi nechává volnou ruku, kdy si mimo jeden lék mohu ty ostatní korigovat sám dle potřeby - je to pro mne velká čest, páč Paní Doktorka je přísná a toto jen tak nedělá, nechci její důvěru zklamat.
Koncem roku 2024 začínám chodit i na další akce/události mimo rutinu, jako první je přednáška ohledně meditací, soustředění a zvuku. Tento trend bude nadále pokračovat do roku 2025, kdy jsem navštívil hromadu dalších akcí, které tu všechny nebudu jmenovat - ale byly mezi nimi třeba přednášky Paní Doktorky F. Dozvídám se o Ledovci, lokální podpůrné skupině a přes menší zdráhání je kontaktuji. Dále nacházím novou skupinu přátel, všichni hrajeme hry + máme nějaké problémy, takže si navzájem skvěle rozumíme - konečně někdo chápe moje stupidní niche reference. Všechny tyto tři aspekty budou formovat celý můj rok 2025 a pokračují v tom až doteď.
Rok 2025 byl ne ironicky nejlepším rokem mého života, i přes ta negativa, co byla, a stalo se v něm toho tolik, že bych o tom mohl psát další a další hodiny, ale abych vypíchnul alespoň ty nejdůležitější věci, tak…
Ledovec mi otevřel možnosti a reálně vnesl do mého života smysl, i když asi trochu "vnuceně", ale na té cestě už jsem vlastně stejně sám byl, bylo to jen otázkou času. Podpůrná skupina mi ukázala, že v tom nejsem sám, že jsou lidé, co budou naslouchat, a že spolu vše zvládneme, bez souzení, bez studu. Kamarádi mi ukázali a dali to, co jsem nikdy neměl, od pochopení po materiální věci jako cestování, přespávačky nebo dárky… Když se o vás zajímají více lidé, co vás neznají ani rok, než vlastní rodiče a (blízká) rodina… tak to by sejmulo takřka každého.
Naučil jsem se používat aplikace, sám bezpečně cestovat, telefonovat, odpovědět včas na emaily, zamlouvat si termíny, plánovat věci, převzít iniciativu, zjistit si informace, požádat o pomoc… a trochu věřit ostatním. Těch věcí je hromada a tento text už je tak dost dlouhý.
Závěr: Maličkost se nezdá
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že má "cesta zotavení" začala vlastně takovou maličkostí jako chtít změnu, nebo náhodně, ale opravdu úplně náhodně se rozhodnout jít na seminář, co mě ani nezajímá, a prostě pokračovat v chození každý následující měsíc.
Proto pokud si toto někdo přečetl až do konce a buď jste byli nebo pořád jste v podobné situaci, tak Vás žádám - prosím, udělejte tu náhodnou věc, které se bojíte, páč nikdy nevíte, kam Vás to jednou dovede.
Děkuji moc za Váš čas,
Michael Š - 2/12/26