Období jistoty
Psal se rok 2010. V té době jsem měla všechno, po čem jsem kdy toužila. Opravdu všechno. Měla jsem pocit, že žiju přesně ten život, který jsem si kdysi vysnila. Dokonce už tehdy jsem někde hluboko uvnitř věděla, že tohle období bude jednou to nejlepší v mém životě. Uvědomovala jsem si to dopředu, což je zvláštní – jako bych si ho chtěla uložit do paměti dřív, než zmizí.
Všechno jsem vnímala velice pozitivně. Měla jsem přátele, přítele, střední škola mi šla studovat s lehkostí, bavila mě a nepřipadala mi těžká. A hlavně jsem měla milující rodiče, rodinu, která držela pohromadě a dávala mi pocit jistoty. Tenkrát jsem si připadala chráněná.
První trhliny
Jenže pak se to začalo kazit. Nenápadně, ale neúprosně. Až na rodinu – ta se snažila mě podporovat pořád, i když sama začínala mít problémy.
Ve škole se mi přestávalo dařit. Studovala jsem malbu a jeden konkrétní předmět se stal noční můrou. Na každou hodinu jsem kreslila hromady výkresů, opravdu „hafo“. Doma jsem seděla hodiny nad papírem, snažila se, hledala cesty, experimentovala. Přesto mi pan učitel práce neuznával a já dostávala do indexu pětky. Jednu za druhou.
Moje návrhy se mu prostě nelíbily. A já nechápala proč. Nevěděla jsem, co víc ještě zkusit. Byla jsem zoufalá, frustrovaná a postupně i vyčerpaná.
Jedna otázka
Vlastně vím proč. Všechno to začalo jedním dnem, který si pamatuji velmi přesně. Pan učitel nám tehdy vysvětloval zadání úkolu. Popsal celou tabuli, mluvil dlouho, kreslil různé náčrty, ale já jsem vůbec netušila, co po nás chce. Seděla jsem v lavici a cítila, jak se mi v hlavě tvoří prázdno. Začala jsem se šeptem ptát spolužaček. Ty se na mě podívaly a se skleslým výrazem mi řekly, že tomu nerozumí taky. Bylo vidět, že nejsou o nic moudřejší než já.
Nakonec jsem se ozvala: „Pane učiteli, prosím vás, my nechápeme zadání. Mohl byste to vysvětlit trochu konkrétněji?“ Řekla jsem to slušně. Klidně. Bez drzosti. Ale právě touhle otázkou jsem si pod sebou podřízla větev. Od té chvíle se ze mě stal terč. Od té doby jsem s tímto učitelem zažívala peklo. Bylo po krásném období – rychle, náhle, jako když otočíte list v knize. V maturitním ročníku jsem už za jakýkoliv úkol dostávala pětky. Ten, kdo nepřinesl nic, dostal pětku. Já, když jsem přinesla hromadu práce, dostala pětku taky.
Do toho se rozpadl i můj vztah s Michalem. Rozešla jsem se s ním, protože mi připadalo, že neustále dává přednost všemu jinému než mně. Byly i další důvody. Vztah skončil ze dne na den.
Pád
A já se začala propadat do depresí.
Každým dnem víc.
Chodila jsem do školy, snažila se plnit povinnosti, ale uvnitř jsem se rozpadala.
Ten učitel mi jednou zadal domácí úkol na formát, který neexistoval. Doslova. Šla jsem do papírnictví a prodavačky na mě koukaly… zajímavým způsobem. Když mi řekly, že takový formát se nevyrábí, cítila jsem se trapně, poníženě, hloupě.
Ten učitel – muž středního věku s popelníky pod očima – mě navíc nikdy neuměl oslnit svou vlastní tvorbou. Nikdy jsem od něj neviděla obraz, malbu. Jen jednoduchá díla, bez duše. Já měla ráda díla s hloubkou, tématem, silnou technikou nebo poctivou abstrakci. On měl obrovské nároky na studenty, ale sám podle mého názoru neměl téměř žádnou invenci. Viděla jsem publikace i výstavy učitelů, kde vystavoval i on, a utvrdilo mě to v mém pocitu.
V mlze a depresi
Musela jsem kreslit po nocích. Malovala jsem, jen abych z toho předmětu nepropadla. Někdy jsem šla do Arizony do hospody a hned potom sedla doma ke stolu a při lampičce kreslila až do rána. Nespala jsem. Nejedla. O víkendech jsem se snažila vypnout alkoholem, ale bylo to ještě horší.
Začala jsem žít v mlze. V oparu. Deprese se střídaly s euforiemi. Poslouchala jsem metal, hlavně Katatonii, The Gathering a Anathemu a někdy i rock.
Když mi v uších zněla Katatonia, cítila jsem obrovské blaho. Přála jsem si, aby ten stav nikdy neskončil. Aby zmizelo utrpení z rozchodu s Michalem a mohla jsem konečně zase volně dýchat. Můj nos potřeboval neustále kapesníky. Brečela jsem hodně.
Hubla jsem. Nespala. Přestávala jsem vnímat realitu normálně. Začala jsem myšlenkám přisuzovat zvláštní, téměř magickou moc. Věřila jsem, že můžu někoho zaklít, ale i zachránit.
Zázrak z růže
Jednou jsem na hodinu toho učitele přinesla dokonalé kresby tuší. Ilustrace ke knize. Kreslila jsem celou noc. Použila jsem nástroj, který jsem si vyrobila ze stonku růže od jednoho zoufalého amanta. Fungovalo to perfektně. Stonek růže se nemusel moc namáčet do tuše, a tím jsem neztrácela žádný čas. Udělala jsem přes dvacet kreseb. Byly propracované, plné detailů a expresivity. Byla jsem na sebe hrdá.
A stal se zázrak. Učitel mi to uznal. Dostala jsem dvojku. Dokonce mi pomohl s paspartováním. Spolužáci moje kresby obdivovali. Jana řekla, že vypadají profesionálně. Byla jsem šťastná.
Na dně
Potom jsem přestala o víkendech pít a úplně jsem přestala kouřit. Přestala jsem brát léky na štítnou žlázu. Přestala jsem i chodit do školy a přála si se nějak vymanit ze začarovaného kruhu depresí a koloběhu ve škole, který jsem těžko zvládala.
Bloudila jsem městem. Dny a noci bez cíle. Bez peněz. Bez sebe. Navštívila jsem pár putyk, kde jsem si nic nikdy nedala a pak mě vyhnali. Jezdila jsem tramvajemi a taxíky po celém městě. Jeden taxík mě kamsi odvezl a dodnes ani nevím kam.
Až jednoho dne, když jsem naprosto vyčerpaná přišla domů, zavolali rodiče sanitku, která mě odvezla do nemocnice.
Nemocnice
Pak už si jen pamatuji invalidní vozík, dlouhou chodbu, po které mě vezl zdravotní bratr, a dveře akutní psychiatrie. Tam začalo to pravé peklo. Lékaři mě uložili na lůžko. Myslím, že jsem od nich dostávala i kapačky kvůli dehydrataci. Ještě na pár chvil jsem dokázala vnímat svět okolo sebe, ale během několika hodin se můj zdravotní stav rapidně zhoršil. Už jsem ani nevěděla, že jsem na psychiatrii. Měla jsem různé bludy – například jsem si myslela, že jsem přes večer a noc v jiném městě, v jiné nemocnici, a ne na psychiatrii.
V pacientské jídelně jsem nechtěla nic jíst, ale jeden pacient mi velmi pomohl. Neustále se snažil o to, abych snědla alespoň něco. Úplně ho slyším, jak mi říká: „Inez, musíš jíst, chceš snad umřít? A napij se čaje!“ Vždy mě přesvědčil, abych alespoň něco zkonzumovala, přestože mi jídlo bylo nesmírně protivné. Několik měsíců před hospitalizací jsem totiž téměř vůbec nejedla.
Když jsem se po pár dnech musela vážit na sesterně, zjistila jsem, že vážím pouhých 42 kg. Bylo mi to ale úplně jedno. Nechtěla jsem žít. S nikým jsem nedokázala komunikovat. Buď jsem mluvila úplně z cesty, nebo vůbec. Přes den jsem jen ležela, případně jsem se jako zombie, omámená léky, motala po chodbě. Pletly se mi totiž nohy.
Rodiče za mnou jezdili, ale já o ně nejevila žádný zájem. Respektive jsem vůbec nevěděla, že za mnou chodí. Až po zhruba třech týdnech jsem se od nich dozvěděla, že mě navštěvovali každý den od samého začátku hospitalizace. Ty tři týdny se mi zdály jako celý rok. Nerozeznávala jsem večer od rána a naopak. Čas jsem vnímala úplně jinak a můj stav se dlouho nijak výrazně nelepšil.
Pohled
Až jednoho dne jsem se podívala na sebe do zábradlí na chodbě. Bylo z materiálu, který trochu připomínal zrcadlo, a odrážel můj vzhled. Vyděsila jsem se. Vypadala jsem jako dívka z koncentračního tábora. Propadlé tváře, tmavé kruhy pod očima. Prostě hrůza.
Sloník
Po pár dnech od tohoto okamžiku jsem se konečně začala zlepšovat. Trávila jsem dny kreslením do deníčku a kouřením cigaret s ostatními pacienty na kuřárně. Také si pamatuji, že mi moje ségra Lída ušila růžového slona, který zároveň sloužil jako polštář. Měl i praktickou kapsičku na kapesníky. Původně jsem jí ještě před hospitalizací říkala, že si přeji růžového slona jako plyšáka s kapsičkou na placatku. Tehdy se tomu smála, a proto jsem vůbec nečekala, že ho opravdu dostanu. Udělal mi obrovskou radost.
Od té doby byl každý den lepší a lepší. Začala jsem zvládat základní hygienu a dokázala jsem sníst celé jídlo.
Konec hospitalizace
Postupně se blížil konec hospitalizace a já začínala vidět svět mnohem pozitivněji. Jediné, co pro mě bylo velmi skličující, byla moje diagnóza, kterou jsem se dozvěděla těsně před propuštěním. Tou diagnózou byla psychóza.
Jinýma očima
Pamatuji si, že už tehdy jsem si říkala, že výrazně ovlivní můj život a také že ovlivnila, ale nakonec možná mnohem pozitivněji, než jsem čekala. Můj vnitřní život už není tak prázdný jako dřív. Už není tak prostoduchý, povrchní nebo příliš kritický. Vidím vše jinýma očima, takovýma pozitivnějšíma a mnohem vděčnějšíma k životu. Jsem za tuhle i další zkušenosti, které mi život nabídl, moc ráda, protože si myslím, že mě duševně obohatily.
Nic není jen černý, nebo bílý. Existuje i šedá nebo tmavě bílá. Nic není jen špatný, nebo jen dobrý. Ano... Začala jsem si opravdu plnými doušky užívat života. Vážím si maličkostí, dobrých lidí i pestrosti života.
Sice jsem si prožila nějaké ty potíže s bydlením se špatnými partnery nebo jsem střídala různé pracovní pozice, ale myslím si, že by to tak bylo, i kdybych neměla žádnou diágnózu. Jsem o tom dokonce přesvědčena! V životě se řídíme podle nějakého svého vnitřního nastavení, které neovlivňuje nemoc. Já se cítím zdravá a ne jako s nějakým štemplem, který mi zabraňuje normálně uvažovat a myslet.
Jsem nezmar
Na cestě zotavením mi pomáhala hlavně rodina, přátelé, četba, sporty, hraní na klavír, malování a hlavně vůle být v pohodě.
Každá pozitivní věc nabaluje na sebe zase další pozitivní věci, až jich potom může být opravdu hodně. Mně pomáhá přemýšlet tak, že si prostě pěstuji tu svou zahrádku pozitivních věcí a jediné, co chci, je o ni pečovat, aby neumírala, aby naopak vzkvétala a byla celá hezky vzrostlá. Nemusí být velká, stačí, když bude hezky kvést a já se na ni budu dívat s úsměvem.
Dnes jsem spokojená. Nakonec jsem našla opravdovou lásku, vhodnou práci na částečný úvazek a vážím si každého dne, kdy na tomto světě jsem. Vážím si této cesty, protože právě díky ní jsem silnější osobou. Život, jaký mám, přijímám s vděčností i pokorou a asi jsem prostě nezmar!
Každý den nové znovuzrození
Nevzdávat se a bojovat je pro mě motto, které mi pomohlo zvítězit nad duševním onemocněním. Můžeme stokrát padat, ale také stokrát znovu vzlétnout k výšinám. Nevzdávejte to! Nikdy. Každý den může být novým znovuzrozením! Na každý den můžeme pohlížet jako na nový život.
Každý den je nová šance na skvělý den!
Poznámka autora: Všechna jména v příběhu jsou smyšlená a příběh se zakládá na pravdě.
(c) Inez