středa, 28 červen 2017 11:53

Jsem jako velké dítě, ale pro soud jsem svéprávný

Kancelář pro uvádění románových příběhů uvádí na pravou míru článek na portálu iDnes Jsou jako velké děti, ale pro soud jsou svéprávní. Usnadnil si tím práci ze dne 22. května 2017.

Článek vyjadřuje rozhořčení nad tím, že soud několika obyvatelům z Domova ve Smečně vrátil svéprávnost, jíž byli zbaveni. Přimlouvá se za to, aby odebraná svéprávnost byla lidem s mentálním postižením přiznávána jen na podnět a aby soudy neměly povinnost svéprávnost lidí, jimž byla odebrána, přezkoumávat pravidelně.

nohyMFPřiznávám se na úvod bez mučení - jsem jako velké dítě: je mi 46 let, ale mám velikost nohy číslo 39. Noha mi už asi nikdy nevyroste, doživotně jsem odsouzen kupovat si boty v dětských a dámských odděleních prodejen obuvi.

Pro soud jsem ale svéprávný.

Jsem taky krátkozraký: moje řidičské oprávnění je platné, jen pokud řídím s brýlemi. A za pár let už možná budu řídit bez brýlí, jelikož krátkozrakost se stářím zlepšuje. Pro soud jsem ale svéprávný.

Možná vám přijde divné, proč velikost své nohy a své dioptrie dávám do souvislosti se svéprávností.

Mně přijde divné, proč iDnes dává do souvislosti svéprávnost s mentální retardací. Je to sice asi méně divné než velikost boty, to je možná trochu vypjatý příklad, ale pro mě je vypjatá i ta mentální retardace.

Pokud mám nějaké znevýhodnění, hledám pro sebe takové řešení, aby kvalita mého života neutrpěla. Naučil jsem se, kde si mám boty kupovat, většinou vím, kde mám brýle, a tím pádem mohu žít jako ostatní „zdraví“ „dospělí“. Podobně rozumí znevýhodnění i Občanský zákoník: je-li dostupná kompenzace znevýhodnění, není třeba zbavovat práva. Navíc v ČR přijatá Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením žádá, aby lidé se zdravotním znevýhodněním měli stejný přístup ke komunitním zdrojům jako všichni ostatní.

Mentální handicap je jistě znevýhodnění, je ale třeba odmítnout chápání, že člověk je s ním navždy zamrzlý ve stavu malého dítěte. Použijme opět analogii: slepý člověk může být slepý trvale, velmi pravděpodobně se ale pohybuje po městě, které zná deset let, mnohem jistěji, než když v něm žil první rok. Podobně diagnóza mentální retardace lidem z jejich zdravotní dokumentace nejspíš nezmizí, ale odkazovat se na to, že budou fungovat celý život tak, jak fungovali v pěti, deseti, patnácti, dvaceti letech, je hloupost. Žijeme, vyvíjíme se, hromadíme zkušenosti. Dysortografik nebo dyskalkulik bude mít asi s pravopisem či s počty nějaké problémy pořád, je ale pravděpodobné, že si najde takovou profesi, ve které mu tohle znevýhodnění nebude komplikovat život. Nepotřebujeme jim ukládat zákaz psaní nebo zákaz počítání.

Neboli závěrem: děkuji dospělé společnosti, že mě vpustila do svých řad i přesto, že podle velikosti nohou jsem pořád velké dítě. A přimlouvám se za to, abychom byli podobně otevření i v případě jiných znevýhodnění.

Mgr. Mgr. Martin Fojtíček

 

Naposledy změněno středa, 28 červen 2017 12:10

Zpět do rubriky Zotavení aktuálně