Příběhy zotavení

Narodila jsem se v Mostě a tam jsme taky jako rodina bydleli. Tam odtud si pamatuju téměř velký houby. Jen to, že jsem uměla v první třídě číst a taky pár zážitků, na které jsem si vzpomněla při povídání s někým jiným.

... stěhování, škola, smrt dědy...

Za nějakou dobu jsme se přestěhovali z Mostu do Bělé. Nebyla jsem za to moc ráda, ale šlo to, jak to šlo.

Nevím, jak Věrka (moje vlastní sestra), ale já sem se ve škole necítila moc dobře.

To bych zase povídala pohádky.

středa, 24 květen 2017 11:27

Hudba je můj lék

Ahoj, jmenuji se Dan, je mi 22 let a trpím paranoidní schizofrenií. Jednoho květnového dne to všechno začalo. Začal jsem slyšet hlasy. V té době jsem chodil na střední školu - obor automechanik. Proto jsem přestal chodit do školy. Že není něco v pořádku začalo vykazovat i moje chování doma.

středa, 10 květen 2017 10:48

Být šťastný? Nebýt nenasytný!

Zdravím Vás…

Jmenuji se Honza, je mi jednadvacet let a léta jsem bojoval s drogovou závislostí, spojenou s častými psychotickými problémy v podobě paranoi, sluchových halucinací apod. Dost často jsem tápal, zoufal a vyskytoval jsem se v situacích, kdy jsem neměl nic a jedinou mou společností byl pervitin a dívky, které neexistují.

úterý, 25 duben 2017 07:40

Žitá pohoda je lékem

Související video

pondělí, 27 březen 2017 08:45

Dlouhá a trnitá cesta - rozhovor s maminkou

Někdy je to dlouhá a trnitá cesta, ale vždycky je možné, že na jejím konci čeká „to správné“. Touto větou začal rozhovor s maminkou, jejíž syn se potýká se s potížemi, které přináší paranoidní schizofrenie a její diagnostikování. Maminka i její syn si přejí, aby jejich příběh inspiroval ostatní, všechny ty, kteří hledají způsoby, jak se z onemocnění zotavit.

Slíbili jsme, že zachováme jejich anonymitu.

Je mi 27 let a už 13 let trpím panickou úzkostnou poruchou, depresemi a poruchou osobnosti. Vše začalo na základní škole. Do kolektivu jsem nezapadala, nebyla jsem nijak zvlášť oblíbená a hlavně mi nikdy nešla matematika, čehož učitelka velmi ráda využívala, aby mě zesměšnila před ostatními. Šikana začala v šesté třídě, kdy si spolužáci začali všímat, že nemám mobil, nemám stejné záliby, jsem tichá a hlavně citlivá. Začalo to urážkami, potom schovávání věcí, psaní sprostých slov do sešitů, nakonec nadávky, vyhrožování a mlácení.

Bylo mi 14 let. Žil jsem celkem spokojený život. Škola mi šla slušně. Na vysvědčení jsem měl maximálně dvě trojky někdy i vyznamenání nebo jednu trojku. To bylo jak kdy.Hrával jsem rekreačně tenis. Hodně jsem se zajímal o sport. S kamarády jsem jezdil na kole i hrál rekreačně fotbal na školním hřišti. Je pravda, že jsem v kolektivu nebyl moc oblíbený. Byl jsem trochu rozmazlený a dělal jsem ze sebe frajera. Takových dětí je ovšem spousty.

Ahoj,

jmenuji se Jana, je mi 29 a mám schizofrenii. Už jsem se s ní narodila. Beru ji trošku s humorem a trošku vážně. Říkám jí kamarádka na potkání. Nikdy přeci nevíte, na koho natrefíte.